Kosimesnadno
Nákupní košík 0 položek   0.00kč
Vítejte, návštěvníku! Přejete si přihlásit se?

Těžko definovatelný pojem "trvalá udržitelnost" a Zlaté pra

Těžko definovatelný pojem "trvalá udržitelnost" a Zlaté pravidlo Čerokíjů.

PETER VIDO

Od té doby, co byla oficiálně přijata koncepce "trvalé udržitelnosti", objevují se nesčetné pokusy o její definování a předefinování. Některé se natolik míjejí svým cílem, že ani nestojí za druhý pohled. (Například definice "udržitelného rozvoje" jednoho zástupce Světové banky, který ho jednoduše označuje za "rozvoj, který trvá"...)

Přední světové environmentální vědecké středisko  Komise Spojených národů pro otázky životního prostředí a rozvoj ve své zprávě z roku 1987 nazvané "Naše společná budoucnost" označovalo trvale udržitelný rozvoj jako takový, jenž vyhovuje potřebám současnosti, aniž by ohrožoval schopnost budoucích pokolení vyhovět svým vlastním potřebám". Pěkně řečeno, ale příliš vágně.

Stále souhlasím s Wolfgangem Sachsem, který již dlouho zdůrazňuje to, že "udržitelný rozvoj" je oxymoron a že se ve skutečnosti musíme "odrozvinout" (koncepce protisměrného rozvoje, pozn. překl.). Bohužel při současném růstu populace jsme chyceni mezi dva mlýnské kameny; opravdu mezi pěkně tvrdé kameny, a to především proto, že "pastýři" určující směr rozvoje nevypadají na to, že by jim záleželo na "klauzuli o budoucí generaci", a nezdá se, že by "stádo" (většina obyvatelstva) rozumněla tomu, co nás vlastně všechny "udržuje" při bytí...

Přední slovenský ekolog Mikuláš Huba představil v jednom rozhovoru v publikaci Žij a nechej žít spíš holistickou definici trvalé udržitelnosti:

"Trvalá udržitelnost s sebou nese životní styl, který neohrožuje existenci druhých, budoucích generací či přírody v jak živých tak neživých formách. Naopak v rámci existujících možností stojí velkou námahu, abychom byli přímo prospěšní. Předpokladem k tomu je  láska a tolerance nejen vůči svým druhům, ale také vůči nelidským formám života, ve skutečnosti vůči celé Zemi. Musíme prokazovat lásku, solidaritu, prozíravost a šetrnost a být ochotní - prostřednictvím dobrovolného jednání - být ku pomoci, kdykoliv je to možné, a obětovat se, kdykoliv je potřeba. Navíc se musíme aktivně postavit proti nespravedlnosti a zlořádu. "

Verze dr. Huby se mi zamlouvá hlavně proto, že tolik zdůrazňuje lidský prvek, a že tedy přenáší zodpovědnost přímo do rukou nás všech, místo aby opakoval jako ozvěnu populární mínění, že náš osud je v rukou vlády a průmyslu. Nezprošťuje to sice lídry jejich odpovědnosti, ale poukazuje to k tomu, že hlavní změny (a významné změny), samozřejmě včetně změny srdce se často odehrávají spíš zespoda než svrchu.

Poslední dvě věty jeho definice obhajující sociální a ekologický aktivismus naznačují, že naděje nebo dokonce modlitba samotná už nebude stačit. S tím také souhlasím.  A přesto se aktivity, ať už "proti" nebo "pro" něco, stejně tak  jako jiné dobře míněné  environmentální projekty jako "nakrmte hladové, vyčištěte vzduch nebo vodu",  pokoušejí budovat strukturu (zvanou "trvale udržitelná civilizace") bez solidních základů. Základy musejí spočívat v porozumnění - individuálním a obecném pochopení (za daného I.Q. lidského druhu) - toho, jak jsme se  do současné krize, která zasáhla téměř vše, dostali. 

Křesťanská studie Pádu naznačuje, že jsme si (zastoupení Evou) vzali sousto navíc z toho, co je v Ráji volně nabízeno...To, že jsme si tisíce let nadále nepřestávali těchto "soust navíc"  brát, není obecně uznáváno. Dokud jablka visí na stromě, odmítáme zmírnit naše navyklé touhy. Brát si je již dlouho naším osobním i kolektivním kulturním návykem. Daniel Quinn to správně vyjádřil, když ve své status quo otřásající knize Izmael razil přiléhavý termín "Bráči" pro většinu kultur světa. 

Antitezí byly kultury "Nechávačů"--nyní téměř vyhynulé, ale reprezentující plán pro samotné přežití našeho druhu. Věřím, že cesta k trvalé udržitelnosti obnáší učení se životu v rámci respektovaných  prostředků, které nám Život nabízí..., a sice - musíme se znovu naučit, jak si brát pouze tolik, kolik potřebujeme, a ne více, alespoň ne nerozumně více. Existuje bezpočet "receptů" psaných či slovně uchovaných od těch s větší moudrostí, než kterou mají naši průměrní mystici a mudrci z Dálného východu před Kristem či po něm nebo současní moderní ekokulturní myslitelé... Jeden z mých oblíbených receptů  pochází z knihy The Education of Little Tree od Forresta Cartera  (1) a je vyjádřen jednoduše několika slovy, které Malému stromu (jméno Indiána,  pozn. překl.) říká jeho čerokíjský dědeček:

"To je to Zlaté pravidlo", řekl tiše. "Ber si jenom, co potřebuješ. Když si bereš jelena, neber si toho nejlepšího. Vem si menšího  a pomalejšího. Pak bude jelen silnější a vždycky ti dá maso. Pa-kó, panter, to ví a ty to musíš taky vědět."

A nahlas se smál: "Jedině ti-bi, včelka, skladuje víc, než kolik použije...a tak ji okrade medvěd a mýval...a Čerokíjec.  Stejné je to s lidma, kteří skladují a vykrmují se víc, než kolik sdílejí s druhými. Mají dlouhé řeči a  snaží se mít víc, než o kolik se dělí. Říkají, že mají právo tak činit pod určitou vlajkou...a lidé zemřou kvůli těm slovům a té vlajce...ale Zlaté pravidlo nezmění.

Ve skutečnosti jsme toto Pravidlo ignorovali a snažili se Přírodu si podřizovat. Prostředky, jež jsme si v tomto ohledu  osvojili, jsou znamenité, a přece jsme se jednomu nenaučili - používat svou sílu moudře. Carterovo vyprávění  pokračuje:

Šli jsme  po stezce zpátky dolů, slunce bylo vysoko nad námi,  když jsme dorazili k pasti na krocany. Slyšeli jsme je ještě dříve, než jsme uviděli past.  Byli vevnitř,  hudrovali a hlasitě pištěli na poplach.

"Dědo, dvířka nejsou  vůbec zavřená,"  řekl jsem. Proč  jen prostě neskloní hlavu  a nevylezou?"

"Děda se  celý protáhl do díry, vytáhl velkého kdákajícího krocana, svázal mu nohy koženou šňůrkou a usmál se na mě. Krocanisko - ten je stejný jak někteří lidi. Jelikož všechno ví a zná, nikdy se nepodívá dolů na to, co je kolem něho. Hlava mu uvízla ve vzduchu příliš vysoko na to, aby se něčemu přiučil." 

...Děda složil krocana se svázanýma nohama na zem. Bylo jich tam šest. Děda teď na ně dolů ukazoval. "Všichni jsou zhruba stejně staří...to můžeš poznat podle tloušťky hřebínků. Potřebujeme jen tři, tak teď vybírej, Malý strome."

Obešel jsem je, mlátili s sebou na zemi. Dřepl jsem si a pozoroval je a znovu je obešel. Musel jsem být opatrný. Po kolenou a rukách jsem se mezi ně proplížil, až jsem vytáhl tři nejmenší, jaké jsem jen mohl najít.

Děda jim mlčky odmotal šňůrky z nohou. Krocani vzlétli.  Mocně máchali křídly za letu dolů po úbočí hory.

 Široký úsměv se pozvolna objevil na dědově vyhublé tváři. "Kdybys nebyl Malý strom...říkal bych ti Malý jestřábe."...

... Byl bych ty chvíle rád prožíval znova a znova...protože jsem věděl, že děda byl se mnou spokojený. Naučil jsem se Zlatému pravidlu.

(1) Česky Škola Malého stromu je pozoruhodný příběh podle skutečné události, kdy  je malý indiánský sirotek v horách vychováván  babičkou a dědečkem z kmene Čerokijů, přičemž se seznamuje s jejich zvyky a moudrostí, česky vydalo nakladatelství Kalich v r. 2000. Forrest Carter je také autorem knihy Odvedu vás do Siery Madre). Pozn. překl.

Vaše IP adresa je: 54.198.108.19
Copyright © 2017 www.kosimesnadno.cz. Powered by Zen Cart