Kosimesnadno
Nákupní košík 0 položek   0.00kč
Vítejte, návštěvníku! Přejete si přihlásit se?

Konec ekologie, aneb


Konec ekologie, aneb "Vladimíre, sám zkus popřemýšlet..."
Věra Dudmanová


Mnohým z nás se zdá, že lidstvo směřuje k ekologickému vědomí velmi pomalu, nebo že vlastně nedochází v tomto směru vůbec k žádnému posunu, lidé že si nanejvýš jen určitými ekologickými doplňky (výlety na ekofarmy, koupí bioproduktů) zpestřili svůj dosavadní životní styl, místo aby šli žít do zemljanky a tím tak trochu spáchali sociální harakiri.

Z mého laického pohledu je to nejen kvůli setrvačnosti systému, ale patrně i proto, že velké množství myšlenek v rámci ekologického hnutí není psychologicky vhodně prezentováno, pro mnohé z nás znamenají ohrožení, kruté vyhnání z "psychologicky pohodlné zóny", ohrožení našeho sebevědomí, finanční stránky, zisku, dosavadního růžového vidění světa, kterého nemáme sílu se vzdát, ztrátu společenského postavení či našich dosavadních hodnot. Někdy takové ekologické myšlenky možná dokonce působí kontraproduktivně (reverzně psychologicky), jakkoliv "logicky" jsou vysvětlovány určité postoje a bezpočet faktů je podkládá. Z moderní psychologie je zřejmé, že postoj kuřáka k jeho zdraví se nezmění s množstvím informací o škodlivosti tohoto návyku. Jakákoliv změna by musela přijít "z vnitřní motivace", z "duše". Jak tedy můžeme očekávat, že většina obyvatelstva bude konvertovat k ekologicky příznivému životnímu stylu a vůbec k "udržitelnému" člověku? Poměrně nebývalý úspěch, který stojí za povšimnutí, má hnutí "zahrádkářů" (dačniků) a rodových statků v Rusku, které se šíří i do jiných zemí a jemuž větší impulz v poslední době zadaly knihy Vladimíra Megreho Zvonící cedry Ruska. Sílu těchto knih (praktický dopad) právě spatřuju v psychologický citlivě podaném tématu.

Od narození jsme vychovávání metodou "cukru a biče". Pokud jsme "hodní" něco sladkého dostaneme, třeba oplatku a piškot, pokud ne, následuje trest, který může mít mnoho podob. S takovou jsme sice vedeni k "poslušnosti", ale hůře se nám učí pak myslet sami za sebe, hůře se nám osvojuje zodpovědnost, protože (ne)konáme věcí pro jejích samotnou vnitřní hodnotu, ale jen pro vidinu trestu (zde ekologická katastrofa - Boží trest) či příslibu odměny. Důležité pro mě ale zůstává, jak se budu chovat bez hrozeb trestů a odměn...
Pokud zmizí autorita, která uděluje odměny a tresty, začnu si často dělat, "co chci" - policisté nejsou na cestách, tak můžu přidat plyn...V životě mi je pak později "rodičem" stát, řídím se zákony a nařízeními, ne zvnitřněnými hodnotami a svým srdcem, jehož hlas nemusí ale nutně s těmito zákony kolidovat. Odpady třídím pak mechanicky a kupuju také všechny ty eko-věci nejednou na základě greenwashingu (falešně přisouzené ekologické ctnosti). Jednoho dne bude možná "eko" všechno, takže bude zbytečné tuto předponu vůbec používat - svět bude pak po této stránce už v pořádku a nastane konec ekologie?

Když odložím televizor do sklepa a začnu číst ekologickou literaturu (Jerry Mender, Hana Librová atd.), jistě dojdu k závěru, že jenom blázen by si mohl myslet, že způsob vývoje civilizace je pokrokový, že příroda a samotný člověk je udržitelný. Jak však s takovým filosofickým postojem ke světu mohu žít, jak vychovávat děti, pokud je vůbec chci přivést na svět, který je už tak zatížen nadměrnou populací? Mohu jím říkat se zatvrzelým srdcem - to ano, to ne, to není ekologické, svět se řítí ke katastrofě? Mohu se mračit alespoň v duchu nad těmi, kdo nemají strach jako já, kdo jsou "lhostejní" a ne "zodpovědní" jako já? Nezpronevěřily by se takové děti hodnotám svých rodičů a neprchly by při nejbližší příležitosti, pokud nejsou k tomuto postoji již zlomeny a ještě myslí trochu samy za sebe? V poslední době se v této souvislosti, kdy stále něco kolem posuzujeme, hovoří o "duchovním znečištění" , snad protože jedna z biblických rad praví "Nesuď, abys nebyl souzen...".

Poustevnice Anastasia ze Zvonících cedrů Ruska sice ke mně promlouvá o překrásné budoucnosti (příslibu "odměny"), ale neaspiruje na vůdkyni, bez jakéhokoliv negativního nabití mě její slova "oživují" tady a teď, citlivě mi vše osvětlují a již samotná cesta k "překrásné budoucnosti" se mi jeví jako potěšení spojené s nadšením. Především mě čtenáře nabádá, abych přemýšlela sama za sebe a odpovídala si na otázky sama. Často tedy čteme: "Vladimíre, sám zkus popřemýšlet..." A tak po přečtení knih ze serie Zvonící cedry Ruska jsem našla zalíbení ve všem, co dělám, už to nedělám z hlediska strachu, ale z hlediska lásky. Např. strom nesázím ze strachu - aby pohlcoval CO 2, ale protože mě blaží, jak kvete, jak žije. Na to se soustředím. Nesadím ho proto, že to někdo nařídil či doporučil ve směrnicích, ve filmu. Sbírám odpadky z příkopu, protože mám ráda čistý příkop, ne protože to je hrůza, co ti lidé dělají... "A jejda, tady ten stromeček loni ani nekvetl a letos už má první květy!" ...Jedu na kole, protože je fajn se hýbat a dýchat vzduch nasycený vůní rozkvetlých stromů a kytiček, ne protože je to ekologické... . Tedy v tomto přístupu jde v jistém smyslu o s prof. Librovou řečený "ekologický luxus" (dobrovolná, nikoliv záměrná skromnost), který ve své knize Vlažní a váhaví jasně objasňuje s odstupem intelektu vědce, zatímco Anastasie nám sděluje v podstatě úplně tutéž zprávu, která ale proniká rovnou do "srdcí" miliónů čtenářů, jež přiměje vstanout a jít pracovat na zahrádku, snít a detailně si vizualizovat budoucnost, nikoliv číst další a další intelektuální knihu o tom, kam se svět vyvíjí).

Nedomnívám se, že v případě Zvonících cedrů Ruska jde o zákeřný manipulativní trik, jak přimět lidi spasit svět před klimatickými změnami (již bohužel nastartovanými), jde také o přehodnocení pojmu kvality života (životní úrovně), který se neodehrává jen ve hmotných statcích. Vždyť dnes mnoho z nás (nejen rodina psychicky nemocného Rakušana Fritze) dobrovolně tráví notný čas pod umělým světlem, v umělém světě "Matrixu", kde je příroda vykázána do parku, květináčů i na střechu. Výše zmíněné ruské knihy si kladou i filosofickou otázku, jaké je předurčení člověka, kdo je to člověk a pokud to již vím, zda jsem svobodný (a ne "biorobot"), abych byl tím, čím jsem - stvořitelem. Snažím se tedy dobrovolně tvořit (i žít) , ale ne více ze strachu , ale z lásky a v tomto smyslu usiluji o onen druh svobody - být tím, k čemu jsem předurčena.

kontakt na autorku: vera.dudman@kosimesnadno.cz
Vaše IP adresa je: 107.22.126.144
Copyright © 2017 www.kosimesnadno.cz. Powered by Zen Cart